Pořadatelům fotografické soutěže Valašská krajina:

ČSOP Salamandr

Obec Velké Karlovice

Dobrý den,

patřím mezi účastníky tohoto i předchozích ročníků fotosoutěže Valašská krajina a zájem o fotografii mě provází již od školních let. Snad právě proto jsem se nakonec odhodlal napsat vám svůj názor na právě probíhající ročník soutěže, který doznal podstatných změn oproti předchozím.

Vím, že pořadatel a organizátor takové akce si zpravidla stanovuje cíl, který má akce splňovat (marketingový nevyjímaje) a cesta k němu je pak následně vymezena řadou mantinelů, ve kterých se musí pohybovat. Zúčastnil jsem se vernisáže (i když pozvánka pořadatele na ni ke mně mailem bohužel nedorazila) a abych nebyl ve svých pocitech a úvahách ovlivněn jen prvním dojmem, navštívil jsem výstavu ještě jednou. Protože věřím, že pořadatele zajímá třeba i poněkud kritický pohled návštěvníka (v mém případě i účastníka) akce, dovoluji si zde uvést několik svých neorganicky uspořádaných pocitů a úvah.

• Jestliže cílem soutěže měla být klasická fotografická výstava, ze které si návštěvník odnáší estetický zážitek z výtvarného zobrazení valašské krajiny a všeho dalšího, co do ní organicky patří (lidé, zátiší, detaily.) - potom z mého pohledu takový cíl naprosto nebyl naplněn. Působivost fotografické výstavy dotváří jak prostředí výstavní galerie, tak uvážlivý výběr fotografií odbornou porotou v odpovídajícím množství, technické kvalitě, výstavním formátu i tematickém zastoupení.
• výstavní prostory Karlovského muzea považuji za ideální pro výstavu takto zaměřenou – ohlasy z minulých ročníků to ostatně potvrzují. Kombinaci s ekologickým komiksem z pohledu profesního zaměření pořadatele sice chápu, ale vůbec to nepovažuji za šťastné a to i s ohledem na velikost výstavních prostor. Díky přechodu na internetovou formu účasti se počet fotografií přihlášených do soutěže znásobil, zatím co výstavní prostory se pro ně zařazením komiksů naopak zmenšily na polovinu! Způsobem instalace zde probíhají dvě paralelní výstavy, kde jejich vzájemná spojitost se nachází jen stěží.

• Snaha snad povzbudit každého z účastníků soutěže vystavením jeho fotografie vedla k prezentaci nesmírného množství malých fotografií.  V této přemíře vystavených fotografií se naprosto ztrácí fotografie kvalitní. V malém formátu je zde zveřejněno velké množství obrazového balastu, který by vzhledem k technické kvalitě často ani větší formát neunesl a často postrádá elementární požadavky, kladené na výtvarnou fotografii.
• U celé řady fotografií jsem marně pátral, jaká je jejich obsahová spojitost s názvem výstavy a vyhlášenými tematickými kategoriemi – nenašel jsem. Pak jsem si vzpomněl na Cimrmana a našel jsem tvůrčí přístup – třeba děti v trávě na fotografiích (vypadlých asi z rodinného alba) se narodily na Valašsku (nebo aspoň ta tráva tam patří), …tu zeď, u které stojí dítě s rozpaženýma rukama určitě stavěl zedník, pocházející z území mezi Vlárským průsmykem a …, portrét psa dokumentuje, že i tato rasa je součástí valašské krajiny…...atd.                 Shrnuto – není nic, co by nepatřilo do valašské krajiny!
• Při opakované návštěvě výstavy jsem si opět potvrdil, že mi schází něco jako duch výstavy. Při vstupu se setkám se zajímavými fotografiemi výstavního provedení, vybranými a oceněnými porotou. Mimo těch několika výstavních fotografií oceněných autorů ponechává ve mně zbývající část výstavy pocit jakéhosi informačního obrazového šumu, bez očekávané estetické výpovědi. V obrazové mozaice různo-formátových fotografií na jednotlivých panelech jsem marně hledal nějakou myšlenku či záměr v jejich uspořádání, aby v tom množství byl divák třeba aspoň nějak veden. Obdiv si tak snad  zaslouží jen skutečnost, že tak velké množství fotografií se podařilo na panely vůbec dostat. Pro zúčastněného autora výstavy je prohlídka spojena s „hravým“ hledáním, které jeho fotografie byly porotou vybrány, na kterých panelech se porůznu nachází a jaký formát jim byl v obrazové skládance bez pravidel přisouzen.
• K elektronické formě účasti a motivaci některých účastníků soutěže – hodně napoví i počet hlasů udělených fotografiím. Kladu si otázku, zda by některým účastníkům stálo za to, hledat evidentní a přitom trapné cesty přísunu počtu hlasů pro svoji fotografii (jinak bez šancí), kdyby motivací nebyla možnost bez objektivního hodnocení dosáhnout na třeba ne právě bezvýznamnou finanční cenu pořadatele. Navíc nejsou ani vytvořené rovné podmínky v pravidlech pro hodnocení fotografií takovým způsobem. I za iluzorního předpokladu objektivity přidělování hodnotících hlasů, má přece z časového hlediska fotografie zařazená do galerie jako první jiné šance v možnosti získat hlasy, než fotografie zařazená jako poslední.  Domnívám se, že takto koncipovaná hlasování mohou snad plnit jisté marketingové cíle, vychází z populismu, ale s objektivitou hodnocení nebo kvalitou nemají nic společného. Ostatně výsledky hlasování po nutných a blíže nespecifikovaných korekcích pořadatele i v tomto případě to jen potvrzují.
• K výběru ohodnocených fotografií porotou nemohu mít žádné výhrady. Složení poroty je věcí pořadatele, a komu se to nelíbí, nemusí se zúčastnit. Mohu jen vyslovit názor či přání – nepochybuji o erudici současných členů poroty, ale jsem přesvědčen, že přítomnost jména některého ze známých fotografů v tématech krajiny, jako je třeba Sikula nebo Hartinger, by vážnost poroty utvrdila. Myslím, že porota při výběru oceněných měla celkem šťastnou ruku, ale – v záplavě ostatních vystavených maloformátových fotografií ztrácí divák kontinuitu i možnost srovnání (a bylo by z čeho vybírat). Absence dalších fotografií ve výstavním formátu tak působí trochu jako když „trčí vidle z hnoje“ (promiňte mi ten valašský příměr). Fotografii hodnocenou na internetu nechávám bez komentáře.
• Ve vstupních podmínkách soutěže byly stanoveny tematické kategorie. Očekával bych, že v každé kategorii budou uděleny (nebo rozhodnutím poroty i neuděleny) ceny dle propozic. Přidělování třech cen jen v jedné kategorii (nebo napříč) a udělení „globální“ ceny v ostatních mi nepřipadá právě šťastné, ani v souladu s propozicemi.
• Elektronická forma účasti na fotografických výstavách nese sebou určitá pozitiva, ale v mnoha ohledech i negativa. Jistá „masovost“ této formy účasti je bohužel často na úkor kvality. Potvrzuje se, že pro řadu účastníků je to jen hra, je to příležitost ke zveřejnění své náhodně pořízené fotografie často s nekritickou motivací, dosáhnout na vyhlášenou cenu. V hodnotovém žebříčku se tak výtvarná složka podložená technickou kvalitou dostává do pozadí. Soutěže, které mají charakter „lidovosti“ přestávají často být pro vyspělé autory a zájemce o výtvarnou fotografii zajímavé, a to je škoda. Je na pořadateli, kterou cestu si zvolí.
• Cíl přitáhnout internetovou formou co největší počet zájemců o akci se obecně často naprosto míjí s plněním účelu, který zpravidla sleduje. Je na pořadatelích, aby vyhodnotili, zda takto dosažená vyšší „masovost“ akce (s dopadem na kvalitu) lépe naplnila účel, jako třeba zvýšení osvěty, informovanosti, zájmu o přírodu a její ochranu atd. Nejsem o tom přesvědčen.
• Pro opravdové zájemce o výtvarnou fotografii i při účasti v elektronické formě je často limitující, zda bude rozhodovat odborná porota. Odbouráním „lidového“ hlasování se sice o něco zmenší počet účastníků, ale zvýší se kvalita. Rozdíl v počtu kvalitních fotografií zasílaných elektronicky oproti tištěné formě vyznívá stále pro fotografie na papíře.
• Tištěná fotografie (papírová forma) není samozřejmě ještě zárukou kvality, ale při nejmenším prvním regulačním prvkem. Již rozhodnutí, že si nechám fotografii zhotovit na papíře pro případné vystavení je důležitým sítem -  impulsem pro autora, aby zodpovědněji zvažoval výběr vhodné fotografie, její technickou kvalitu i potřebu nezbytných editačních úprav. Navíc působí zde i funkce jakéhosi „regulačního poplatku“, kterým jsou třeba jen nezbytné náklady na zhotovení fotografie a její odeslání. Pro účast v soutěži je tak třeba něco udělat, nestačí jen několik kliknutí na PC. U opravdových fotografických salonů je regulací směrem ke kvalitě i vstupní poplatek (to zde samozřejmě nepřipadá v úvahu). Tím je postavena první hráz přívalu obsahově i techniky špatných fotografií.
• Výhodou pro pořadatele elektronické formy je jistě snazší a levnější administrace celé akce, ale to by snad neměl být cíl. Vracení fotografií (pokud v podmínkách není stanoveno jinak) je pro pořadatele jistou zátěží – potvrzuje to možná i nevrácení fotografií z posledního ročníku této soutěže (a to nejen v mém případě).

Pro srovnání - tematicky příbuznou (bez regionálního omezení) je tradiční soutěž TSTTT v Uherském Hradišti, kterou jistě znáte.  Drží si již po desítky let vysokou úroveň v tradiční formě prezentace fotografií veřejnosti a obdobně jako Valašská krajina je vystavována na více místech. Poskytuje nejen informace v rámci svého zaměření, ale navíc je tu nezbytný akcent i na výtvarnou složku. Účelu soutěže, který je nepřímo stanoven i v jejím názvu, je určitě i touto formou dosaženo.

Dobře vím, že s realizací každé obdobné výstavní akce je spojena spousta odvedené práce organizátorů a pořadatelů, kterou si návštěvník ani neuvědomuje. Za to patří vám pořadatelům mé upřímné poděkování. Patřím stále mezi příznivce, propagátory a podporovatele akce Valašská krajina a proto věřím, že pro svá třeba kritická slova nebudu zařazen do tábora nepřátel. Jde o můj soukromý pohled, který jak jsem ale zjistil plně nebo v mnoha bodech odpovídá názoru blízkých přátel – účastníků soutěže nebo jen zájemců o fotografii. Potěší mě, když něco z toho co zde uvádím vás zaujme a třeba i přispěje ke kvalitě dalších ročníků soutěže.

Přeji Valašské krajině, aby si návštěvník v dalších ročnících odnášel z její návštěvy opravdový estetický zážitek a organizátorům přeji hodně úspěchů při hledání nových cest, jak toho dosáhnout.

Dobré světlo  i v osobním životě po celý příští rok přeje

František Novotný

Vsetín, 21. 12. 2014.